Moje první výstava

Je to štěstí, když si člověk plní své sny. Jedním z mých dlouholetých snů bylo uskutečnit svou první vernisáž. Kde jinde bych si ji mohla přát než v kavárně Amos v Jičíně, do které jsem léta léta chodila. Vyměnili se mezi tím majitelé a ti poslední mi pomohli můj sen realizovat. Tímto děkuji Daniele Beranové a Davidu Vondráčkovi za možnost svou první výstavu uspořádat.

Neměli to se mnou jednoduché. To by vám Daniela mohla vyprávět. Přišla jsem a přesně jsem věděla, kde má mít každý obraz své místo a jak by měla celá výstava působit. Sklenka vína a trpělivost mých pomocníků udělala svoje a výstava byla přesně taková jak jsem si ji představovala. Sice jsme lezli pořád nahoru a dolů ze štaflí abychom vše dorovnali, ale stálo to za to.

Výstava nesla jednoduchý název. Jak jinak než ZeMěSnění. Kdo se přišel podívat, tak si mohl prohlídnout mé černobíle (přesto barevné) kresby a už záchvěvy dětské tvorby, která mě postupně začíná čím dál více pohlcovat.

Na vernisáž přišlo tolik lidí, že jsme se do prostor sotva vešli a květin jsem měla tolik, že jsem je doma dávala nejen do váz ale i do kbelíků, kyblíčků, zavařovacích sklenic. Do teď cítím neskutečnou vděčnost za tak krásný den a za to, že v den vernisáže se mnou byli všichni mí blízcí rodina, kamarádi z mé minulosti, současností ale i budoucnosti.

Ještě jednou děkuji, vám všem, co jste při mě stáli – vám, kteří mě inspirujete – vám, kteří mi dodáváte sílu, když někdy dochází – bez vás, vaší lásky, péče, trpělivosti a něhy bych nikdy nic takového nedokázala.

A co vám mohu slíbit? Tohle, tohle je teprve začátek 😉